Garfield

Garfieldovo doupě

Slohovky

Jaro, Léto, Zima. To je má rodina. Nejstarší je Zima, narodila se jako první. Následuje ji Jaro a po něm Léto. To jsou vlastně dvojčata, ale rozdíl mezi nimi - Jaro má radši Zimu. Chce být jako ona, proto je tak studené. Léto se odlišuje, snaží se být opakem Zimy. A já? Jsem jen sám sebou...
Má nejstarší sestra se stala krutou vládkyní nad vším živým. Nemám ji rád, protože dokáže zabít nevinné a bezbranné tvorečky. Zvířata i rostliny umírají každým rokem, když nestihnou přípravy na mrazivá období. Zima si jednoho dne vejde do jejich životů a to i přesto, že ji nechtějí. Nikdo ji nechce. Možná jen malé děti, potomci lidí. Staví sněhuláky ze sněhu, kloužou se po ledě. Nemyslí na nebezpečí, které jim královna Zima přichystá. Proto ji nemám rád. Její bezohlednost trvá už věky. Od dob pravěku, lidé si na ni zvykli. Oblékali si hutné kůže, mazali se tukem, aby jim chlad nepokročil k orgánům v těle. Vyznávali sice dnes nepochopitelný kult "matky rodičky", ale měli pro to důvod Ó, jak chytří byli tito lovci zvěře!
Ale poté, co se narodila dvojčata, se všechno začalo měnit. Nevím přesně, kdy to bylo, nebyl jsem ještě na světě. Jaro je starší, ale ne o moc. Je sice studené, ale ne zdaleka tak, jako sestřička Zima. Jaro mám rád, pokaždé se probouzí tak nějak nové, čerstvé, svěží a plné lásky a štěstí. Všechny květiny ožívají nádherou, až se tají dech. Zvířata se probouzejí ze spánku po dlouhé a ukrutné vládě carevny Zimy. Znamená to, že se vzpamatují, začnou znovu milovat jeden druhého. Ne že by tomu kdy bylo jinak, ale když krajinu řídí Jaro, lépe se citu poddají a mohou snáze plodit potomky. S láskou vše jde mnohem snáz, nemyslíte?
Léto, druhé z dvojčat však zapálí vaši kůži a nechá ji sametově bronzovou, čokoládově hnědou. Někteří lidé nemají to štěstí a slunce je spálí. Nemusí mít obavy, protože chytré Léto na tento stav vyzrálo - sešle déšť. Ale roztomilé kapičky se při vydatnějšímu lijáku dokáží změnit ve smršť průhledných balvanů. Ty dokáží v obrovském množství vylít řeku a zničit domovy spousty zvířat. Voda vyplaví květiny, roztrhá jim kořeny a odnese je na jiné místo. A všechno může začít zase znovu. Víte, Létu je to jedno. Občas chce potrápit živé tvory horkem, jindy se mu zachce zchladit zemi sprškou. Nemám ho rád, protože je tak bezohledné a jízlivé. Někdy dokáže opravdu překvapit a je velice vychytralé. Jen ho nepodceňujte!
A jaký že jsem já? Především úplně jiný než moji sourozenci. Jaro mám moc rád, snažím se také pomáhat lidem, rostlinám i zvířatům. Musím je připravit na vládu Zimy. Stromy zbavuji listí, které by jim zajisté umrzlo. Silné stromy přežijí i nesmírný mráz, nesnesitelné vedro, valící se vodu, ohromně rychle vanoucí vítr a tak dál. Někdo si možná myslí, že za mé vlády všechno jen hnije a rozkládá se. Ale musím říci něco na svou obhajobu: "Nemohu za to já, ale vy, lidé! Spadané listí necháte ležet na zemi a myslíte si nejspíš, že se o to příroda postará. Ano, listy a případné plody stromu přikryje sníh, ale pod ním vše zetleje. Nedivte se!"
Nemám rád krajnost, proto ten odpor k Létu a Zimě. Léto pálí, žhne, sálá, spaluje. Ale také chladí, smáčí, potápí a nechává věci plout. Zima je mocná - ano - ovšem, že je. Krutá, chladná, neoblomná, zásadová a přece každý rok trochu jiná. Je to těmi svátečními dny, Vánocemi. Ty z nenávistné a surové zimy dokáží udělat nádherné období. Ty dny, kdy se sejdete s rodinou se stávají nezapomenutelnými, trvale uloženými v naší paměti a věčnými vzpomínkami si při depresi můžete zvednout náladu.
Zlá Zima, jinošské Jaro, lišácké Léto, prostý Podzim...
 
Copyright 2006 Garfield